Zmatení pojmů
Friedrich
Hayek věnoval celou kapitolu knihy Osudná domýšlivost,
jíž završil svoji celoživotní kritiku socialismu,
takzvanému zmatení pojmů. Jde o to, že socialisté
velmi rádi používají stará slova v
nových významech. Tyto nové významy se
pak šíří mezi ostatní lidi, kteří pak,
aniž by si to leckdy uvědomili, přijímají část
socialistického myšlení. Tímto
způsobem se v posledních letech posunul význam slova
solidarita.
Je přirozené, že každý jedinec
sleduje své osobní zájmy, které většinou
upřednostňuje, i když jsou v rozporu se zájmy jedince
jiného. Ovšem stejně tak je přirozené, že ze svých
a některých svých zájmů vzdá ve
prospěch jiného člověka – je solidární – ať
už z pocitu náklonnosti, soucitu či proto, že cítí,
že se to od něho očekává.
Socialisté si solidaritu představují tak, že
se silnější jedinec vzdá části svého
příjmu ve prospěch jedince slabšího, ať už chce
nebo ne. Socialistická „solidarita“ se týká
jen peněz a mizí z ní dobrovolnost. Z tohoto důvodu
si ji od teď dovolím nazývat solidaritou vynucenou.
Vynucená solidarita x charita
Otázkou zůstává, zda
přehnaná míra oné vynucené solidarity
občana neodradí od solidarity dobrovolné (skutečné),
již, pokud mluvíme o penězích, představují různé
charitativní sbírky, dobročinné koncerty apod.
Pokud mluvíme o našich končinách,
zdá se, např. po zkušenostech s obrovskou vlnou
solidarity s postiženými cunami, jež se zvedla ke konci roku
2004, že se tu nic podobného neděje. Do jisté míry.
Neboť zejména ti nejbohatší a nejúspěšnější
lidé naší společnosti jsou vynucenou solidaritou
připravováni o největší část svých
výdělků. Je tedy otázkou, zda by se právě
tito občané nezapojili do charitativních akcí
daleko větší měrou, kdyby jim byl odebírán
stejný díl jako lidem chudším.